Psalo se o nás

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Šikana, strašák českých škol, se kterým si učitelé ne vždy vědí rady, drží krok s dobou. Proniká do moderních technologií a používá nejnovější technické vymoženosti. SMS, MMS, videa a e-maily, případné hromadné sdílení ponižujících situací na internetu, už má dokonce i své jméno - kyberšikana. Jen v posledním půlroce se s ní setkalo nejmíň 10 procent dětí. Vyplývá to z nejnovějšího výzkumu nadace O2 a občanského sdružení AISIS. Na srovnání mezi šikanou klasickou a tou elektronickou jsem se zeptala psychologa Michala Koláře, který se tématu dlouhodobě věnuje.

Michal KOLÁŘ, psycholog
To je zcela stejné, ty dopady jsou drtivé, tam, já nevím, třeba tam ty děti onemocní úzkostnou poruchou nebo to jsou různé úzkostné poruchy, školní fóbie, sociální fóbie, agerofóbie, /nesrozumitelné/ poruch a posttraumatická stresová porucha, pokušej se o sebevraždu a jsou i případy dokonané sebevraždy.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
V čem může být kyberšikana nejvíc nebezpečná, co je nejvíc zasáhne?

Michal KOLÁŘ, psycholog
Je tam vlastně napadnutí identity toho človíčka, té dívky nebo toho chlapce a on se vlastně cítí strašně ponížený, bezmocný, osamocený, jako kdyby ho nikdo nejenom neměl rád, ale prostě jako kdyby neexistoval, že jo, takže když potom ho vyvěsej třeba na web a tam mu dají, dají tam nějakou pornofotku a daj mu tam nebo dají mu na tu hlavu nebo prostě tam o něm říkají nějaký hnusný věci, tak je to prostě strašně destruktivní.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
To, co popisujete, to je nejčastější případ kyberšikany, jak ještě může vypadat?

Michal KOLÁŘ, psycholog
Těch způsobů, jak ublížit, je opravdu obrovský množství, tam, kdybych to řekl nějak obrazně, tak vlastně byly, u té psychické šikany, tam vlastně jde o izolaci, o agresi slovní přímou a nepřímou. A tady u té kyberšikany je to samý, nicméně mají jiné prostředky, většinou ta psychická šikana je tváří v tvář a ta už je vlastně jakoby, to těžiště je trošku dál, takže jak může vypadat. Jsou tam ty SMS, MMS, e-maily, takže to je velice častá varianta. Potom jsou tam různé obrázky, které se posílají, různé ponižující situace a častý je také samozřejmě práce na těch různých sítích, včetně Facebooku a tak dále, a tak dále. Těch způsobů je celá řada. Já třeba, teď jsem byl na Happy Slappy, to je veselé fackování, tam se vlastně kombinuje to fyzický násilí, ta fyzická šikana s tou virtuální šikanou, kdy někoho natočej, kdy vlastně ho jakoby, on není připravenej a oni začnou napadat, začnou mu ubližovat a někdo to natáčí a je to strašná legrace a dají to potom na web.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Jak je možné se vůči kyberšikaně bránit, mají vůbec samotné děti nějakou šanci?

Michal KOLÁŘ, psycholog
Řekl bych, že velmi malou, tak samozřejmě z hlediska prevence je řada takových konkrétních důležitých informací, aby nedávali svoje informace, že jo, k dispozici a tak dále, a tak dále. Nicméně když už se ta kyberšikana rozvije, tam je totiž strašně podstatný a o tom se zatím ještě pořád moc neví, že ta kyberšikana je provázaná velice těsně s tou školní šikanou, v podstatě téměř vždycky. Takže je nutný umět řešit tu školní šikanu a v rámci toho vyšetřit vlastně i tu kyberšikanu, protože jakmile, když se pokoušíme řešit jenom samotnou virtuální šikanu, tak je to velice těžký, protože těch lidí, třeba i těch policistů, aby se zabejvali nějakým pomlouvám na internetu, to jako, jsou moje zkušenosti, že se těžko člověk dovolá prostě, těžko se dovolává.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Zasáhnout by tedy asi měli učitelé, kteří vidí, co se děje v jejich škole, nezřídka to vědí možná i rodiče, selhávají nebo plní tuto svoji úlohu tak, jak mají podle vás.

Michal KOLÁŘ, psycholog
No, já si myslím, že z hlediska praxe a teď to vlastně i ten výzkum potvrdil, takové to hlavní bojiště je prostě ve škole a, dejme tomu, v té rodině, ale vlastně jako by ten největší boj se vlastně odehrává v té škole, takže i tam prostě je nutné se na to zaměřit a to znamená, aby byli připraveni učitelé a samozřejmě potom potažmo i ty rodiče, no.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Říká psycholog Michal Kolář a vysílání vítám ředitelku Nadace O2 Ivanu Šatrovou, dobrý den.

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
Dobrý den.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Paní ředitelko, co jste zjistili ve vašem výzkumu věnovaném kyberšikaně, překvapilo vás něco?

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
Tak asi to nejpřekvapující, to nejvíce překvapující, co bylo, byl údaj dětí, kdy 79 procent dětí uvedlo, že znali agresora, těch dětí, které byli kyberšikanovány. To znamená, vyvrací se tím takový ten stereotyp nebo mýtus u kyberšikany, že pachatel v případě kyberšikany bývá anonymní a velmi těžko polapitelný. Ty děti, které obětí kyberšikany již byly, tak ve velmi častých případech uvedly, že velmi dobře věděly, kdo ten agresor byl a byl to ve valné většině spolužák ze školy nebo ze třídy. Což opět potvrdilo to, co už říkal pan doktor Kolář, že kyberšikana přímo souvisí se šikanou a se vztahy ve škole, ve třídě, s postavením dítěte ve škole.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Je to podle vás dobrá zpráva v tom smyslu, že se dá s kyberšikanou pracovat líp, než kdyby tam vládla naprostá anonymita?

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
Určitě, protože u té kyberšikany často panoval názor, že se s ní nedá moc dělat, protože pachatel je velmi těžko polapitelný, ale náš průzkum dokázal, že pokud učitelé budou šířit osvětu, co je to kyberšikana, bude se o tom s dětmi hovořit, ale hlavně budou pracovat na vztazích ve školních kolektivech, tak pak určitě je šance s kyberšikanou něco udělat, ale hlavně je důležité, aby školy měly co nejvíce informací a chtěly kyberšikanu řešit, protože často jsme se setkávali s argumentem, že kyberšikana se děje na internetu, mimo školu, třeba v domácnosti dětí, to znamená, škola nemůže zasáhnout. Naopak, průzkum ukázal, že škola se k tomu musí postavit a zasáhnout, musí řešit to, protože se jí to velmi týká, jedná se o vztahy mezi spolužáky.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Možná s tím souvisí i ten fakt, že podle odborníků žijeme v unikátní době v tom ohledu, že děti a mladí lidé zvládají nejnovější informační technologie líp, než jejich rodiče nebo pedagogové. Můžou na ně ještě působit jako autorita?

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
My věříme, že ano, ale musí sami učitelé to chtít změnit, my bychom jim v tomhle i chtěli pomoci a chystáme sadu osvětových materiálů pro rodiče, žáky, ale zejména pro učitele, aby věděli, jakým způsobem s dětmi o kyberšikaně hovořit, ale také, jak se pohybovat v prostředí sociálních sítí a internetu tak, aby zvládali s dětmi aspoň trochu ten krok, ale také si myslím, že pomůže, když učitel trošku se představí dětem v lidském světle a přizná dětem, že tolik na tom internetu neumí a zkusí s nimi společně při nějakých společných komunitních vztahových hrách na tom internetu působit. Myslím si, že děti jsou v tomhle otevřené a určitě by tu pomocnou ruku nabídli, ale je to pořád to, co říkáme, že učitelé mají velmi málo prostoru věnovat se ve škole vztahům, vztahovým hrám, komunitním kruhům a tohle je cesta, která by jim k tomu mohla pomoci.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Mluvili jste i s dětmi, to je ta druhá strana. Jak velký problém mají s tím svěřit se, že jsou obětí kyberšikany, jestli to vůbec dokážou poznat, že se jedná o kyberšikanu.

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
To bylo asi druhé nejzásadnější, druhý nejzásadnější výstup toho průzkumu, že děti vlastně vůbec neznají tenhle pojem nebo velmi málo, 45 procent vůbec, 45 procent dětí ten pojem kyberšikana nezná. A pouze 19 procentům případů dětí ten pojem vysvětlili ve škole. To znamená, s tím to přímo souvisí, je velmi důležité, aby se děti dozvěděly, jaké formy kyberšikana může mít, že už například obtěžování přes SMSku nebo přes internet, že to už je forma kyberšikany.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Paní ředitelko, už jen krátce zastavme se u rodičů. Jak velká je jejich vina, když nechají děti surfovat na internetu a nestarají se o to, co dělají, děje se to často?

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
Já bych nepoužívala slovo vina, i rodiče se v tomhle směru musí hodně učit, je to všechno pro ně nové, ale my bychom velmi neradi, aby komunikační technologie byly pro rodiče nebo pro učitele nějaký strašák. I tenhle náš výzkum ukázal, že samotné komunikační technologie kyberšikanu nezpůsobují. Je zkrátka jenom nutné, aby rodiče i učitelé dětem stanovili pravidla, co všechno lze a co nelze a stejně tak, jako jim stanovují pravidla, že nemůžeš mlátit spolužáka, tak stejně tak by měly děti i vědět, že nemohou obtěžovat někoho na internetu, ale je to tak. Rodiče by si měli s dětmi povídat a vědět o tom, co na internetu dělají, ani ne tak spíš trestem, formou zákazů, nepůjdeš na internet, jako spíš tou prevencí, vědět o tom, co jejich dítě zajímá a o čem si na internetu třeba povídá.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje ředitelka Nadace O2 Ivana Šatrová, díky i za vaše odpovědi, na shledanou.

Ivana ŠATROVÁ, ředitelku Nadace O2
Na shledanou.